https://madrid.ninkilim.com/articles/israel_assassination_of_folke_bernadotte/cs.html
Folke Bernadotte byl švédský diplomat, šlechtic a humanitární pracovník, jehož život byl úzce spojen s některými z nejturbulentnějších událostí poloviny dvacátého století. Narodil se v roce 1895 ve švédské královské rodině a mezinárodního uznání se dočkal během posledních měsíců druhé světové války, kdy vyjednal propuštění více než 30 000 vězňů – mnoha z nich z nacistických koncentračních táborů – díky svému vedení záchranné mise „Bílé autobusy“. Jeho reputace neutrálního, soucitného a pragmatického vyjednavače z něj učinila jednu z nejvýznamnějších humanitárních postav Evropy.
V roce 1948, kdy nově vzniklá Organizace spojených národů čelila své první velké zkoušce na Blízkém východě, byl Bernadotte jmenován prvním oficiálním mediátorem organizace. Arabsko-izraelský konflikt, který propukl po plánu OSN na rozdělení Palestiny a vyhlášení Státu Izrael, se rychle přerodil v plnohodnotnou válku mezi židovskými a arabskými silami. OSN hledala mediátora, který by mohl jednat nestranně mezi oběma stranami, požíval mezinárodní respekt a disponoval diplomatickým uměním pro navigaci v extrémně nestabilní situaci. Bernadottova osvědčená historie vyjednávání, jeho neutralita jako Švéda a humanitární zkušenosti z války z něj učinily ideálního kandidáta pro tuto delikátní a bezprecedentní misi.
Před svým zapojením do arabsko-izraelského konfliktu si hrabě Folke Bernadotte již vydobyl trvalou reputaci humanitárního pracovníka a diplomata. Jeho nejvýznamnější úspěch přišel během posledních měsíců druhé světové války, kdy vedl odvážnou záchrannou misi, která zachránila desítky tisíc lidí z nacistických koncentračních táborů. Jako viceprezident Švédského červeného kříže využil své diplomatické kontakty, klidnou povahu a morální odvahu k přímým jednáním s vysoce postavenými nacistickými představiteli, včetně Heinricha Himmlera, jednoho z nejmocnějších mužů Třetí říše.
Díky kombinaci vytrvalosti, taktu a strategické neutrality zajistil Bernadotte propuštění a evakuaci přibližně 30 000 vězňů z německých táborů na začátku roku 1945. Mezi osvobozenými byli Skandinávci, Francouzi, Poláci a významný počet židovských vězňů, kteří čelili bezprostřední smrti při kolapsu nacistického režimu. Jeho úsilí vyvrcholilo vytvořením odvážné záchranné operace známé jako „Bílé autobusy“.
Projekt Bílé autobusy byl logistickou a humanitární inovací. Bernadotte zorganizoval konvoj autobusů, nákladních aut a sanitních vozů – všechny natřené úplně na bílo a označené velkými červenými kříži –, aby byly viditelné jako neutrální vozidla uprostřed válečného chaosu. Tyto vozidla procházela nebezpečnými bojovými zónami v Německu a okupované Evropě, sbírala vězně z koncentračních táborů jako Ravensbrück, Dachau a Neuengamme a převážela je do bezpečí v neutrálním Švédsku. Bílá barva autobusů byla záměrně zvolena, aby je odlišila od vojenských transportů a signalizovala jejich humanitární účel – myšlenka, která později ovlivnila moderní praxi označování humanitárních a zdravotních vozidel v konfliktních zónách pro zajištění jejich ochrany podle mezinárodního práva.
Bernadottova mise nebyla bez nebezpečí. Konvoje operovaly pod stálou hrozbou útoků spojeneckých bombardérů i překážek ze strany místních nacistických velitelů. Přes tyto výzvy operace uspěla nad očekávání, zachránila tisíce životů a ukázala, jak diplomatické vyjednávání, dokonce i s těmi nejkrutějšími režimy, může přinést hmatatelné humanitární výsledky.
Za své vedení a odvahu byl Bernadotte mezinárodně oslavován jako symbol morální integrity a praktického soucitu. Jeho práce se Švédským červeným křížem ztělesňovala nejvyšší ideály neutrality a humanitární služby – principy, které později řídily jeho jmenování prvním mediátorem Organizace spojených národů. Operace Bílé autobusy nejen zachránila životy, ale také pomohla položit základy poválečného humanitárního práva a moderních mírových praktik, čímž označila Bernadotta za průkopníka humanitární diplomacie.
Po své mimořádné humanitární práci během druhé světové války se hrabě Folke Bernadotte stal postavou mezinárodní důvěry a morální autority. Jeho záznam neutrality, diplomacie a soucitu vedl Organizaci spojených národů k jeho jmenování prvním oficiálním mediátorem – novou a bezprecedentní rolí v mezinárodní diplomacii. V květnu 1948 čelila OSN své nejnálhavější krizi: propuknutí plnohodnotné války v Palestině po ukončení britského mandátu a vyhlášení Státu Izrael.
Plán OSN na rozdělení z roku 1947 (Rezoluce Valného shromáždění 181) navrhoval rozdělení britského mandátu Palestiny na dva nezávislé státy – jeden židovský a jeden arabský – s Jeruzalémem pod mezinárodní správou. Zatímco židovští vůdci plán přijali jako diplomatické vítězství a právní základ státnosti, palestinští Arabové a sousední arabské státy jej odmítli jako hluboce nespravedlivý.
V té době palestinští Arabové tvořili přibližně dvě třetiny obyvatelstva, zatímco Židé jen asi jednu třetinu. Přesto plán přidělil 55 procent celkové rozlohy Palestiny navrhovanému židovskému státu, přestože židovské obyvatelstvo vlastnilo méně než 7 procent půdy na základě legálního titulu. Zbytek – převážně arabsky vlastněná území a zemědělská půda – měl tvořit základ arabského státu, který byl roztříštěný a ekonomicky oslabený. Pro Palestince a širší arabský svět toto rozdělení nepředstavovalo spravedlivý kompromis, ale formu vyvlastnění, vytvořenou ve stínu koloniálního odchodu a mezinárodní viny po holokaustu.
Pro arabské a palestinské vedení rozhodnutí OSN porušovalo jak princip sebeurčení, tak demografickou a územní realitu. Bylo vnímáno jako vnucení cizí politické entity na zemi, jejíž většinové obyvatelstvo s tím nesouhlasilo ani nebylo konzultováno. Plán efektivně rozbil jednotu historické Palestiny a Arabové jej viděli jako vyvrcholení dlouhého procesu zbavení práv, který začal pod britským mandátem a zrychlil se vlnami židovské imigrace sponzorované sionistickým hnutím.
Když tedy Stát Izrael vyhlásil nezávislost 14. května 1948 a arabské armády zasáhly následující den, válka nebyla v arabském světě vnímána jako akt agrese, ale jako pokus odolat vynucenému rozdělení a bránit územní a politickou integritu Palestiny. Právě do této atmosféry – války, vysídlení a hořkých historických křivd – byl hrabě Folke Bernadotte vyslán jako první mediátor Organizace spojených národů.
Navzdory své reputaci a upřímnosti se Bernadotte rychle setkal s plnou silou ideologických a náboženských přesvědčení pohánějících konflikt. Mnoho vůdců v sionistickém hnutí, včetně mainstreamových nacionalistů i extremistických frakcí jako Lehi (Sternova banda), věřilo, že celá země Erec Israel, jak je popsána v hebrejské Bibli, je věčným a božsky určeným domovem židovského lidu. Pro ně tento božský mandát převyšoval jakékoli mezinárodní právo, politický kompromis nebo diplomatické vyjednávání. Koncept rozdělení – uznání arabského státu na jakékoli části toho, co považovali za posvátné území – byl v jejich pohledu nejen politickou ústupností, ale duchovní zradou.
Toto nekompromisní přesvědčení o božské suverenitě stavělo Bernadottovu misi do přímého konfliktu s ideologickým základem mnoha sionistických vůdců, zejména militantního podzemí. Přesto vytrval, odhodlaný najít společnou půdu mezi spravedlností a praktičností. Jeho neúnavné úsilí vedlo k prvnímu příměří ve válce, vyhlášenému 11. června 1948, které dočasně zastavilo boje a umožnilo doručení humanitární pomoci civilistům na obou stranách.
Během tohoto příměří vypracoval Bernadotte svůj první mírový návrh, řízený principy spravedlnosti a humanitárního zájmu. Navrhl, aby Jeruzalém byl umístěn pod mezinárodní kontrolu kvůli jeho univerzálnímu náboženskému významu; aby palestinští uprchlíci měli povoleno vrátit se do svých domovů nebo obdržet kompenzaci; a aby byly provedeny územní úpravy – přidělení Galileje Izraeli a pouště Negev Arabům – pro vytvoření spravedlivějšího rozdělení půdy.
Ačkoli plán odrážel umírněnost a upřímné úsilí o kompromis, byl okamžitě odmítnut oběma tábory. Arabské vlády jej zamítly za implicitní uznání existence Izraele, zatímco mnohé sionistické frakce, zejména krajní pravice v podzemí, jej odsoudily jako zradu židovského nároku na celý Erec Israel. V radikálních kruzích začal být Bernadotte vnímán ne jako mírotvůrce, ale jako překážka božského osudu – cizí úředník, který se odvážil zasahovat do toho, co považovali za naplnění biblického proroctví.
Přesto Bernadotte nadále věřil, že mír je možný, pokud zvítězí rozum a lidskost nad ideologií a pomstou. Zachovával si víru v diplomacii, i když extremistické skupiny začaly považovat jeho přítomnost za nesnesitelnou. Tragicky jeho oddanost míru a mezinárodnímu právu jej brzy přivedla do fatální konfrontace s těmi, kteří věřili, že jejich mise je posvěcena Bohem a proto mimo vyjednávání.
Do září 1948 umístila mise hraběte Folke Bernadotta v Palestině do centra jednoho z nejnebezpečnějších konfliktů dvacátého století. Jeho role mediátora OSN vyžadovala neutralitu, ale neutralita sama se stala nesnesitelnou ve válce poháněné existenčním strachem a posvátným přesvědčením. Opozice vnímala jeho mírové návrhy ne jako gesta smíření, ale jako hrozby pro jejich legitimitu a božský účel.
Pro arabské státy Bernadottovo zprostředkování implicitně uznávalo Stát Izrael – což považovaly za nepřijatelné porušení arabských a palestinských práv. Pro sionistické hnutí, zejména jeho militantní frakce, jeho návrhy představovaly pokus odebrat půdu, kterou věřili, že je božsky slíbená židovskému lidu. Myšlenka, že mezinárodní orgán – nebo cizí diplomat – by mohl překreslit hranice Erec Israel podle politické vhodnosti, byla pro ně formou hereze.
Mezi nejextrémnějšími z těchto skupin bylo Lehi, známé také jako Sternova banda, sionistická podzemní organizace, která dlouho obhajovala použití ozbrojeného boje k vyhnání britských i arabských sil ze země Izraele. Členové Lehi věřili, že plní posvátnou povinnost znovu získat celý biblický Izrael, a odmítali jakýkoli kompromis, který by uznal arabskou suverenitu na tom, co považovali za svatou půdu. Pro ně Bernadottův mírový plán – volající po mezinárodní kontrole nad Jeruzalémem, návratu palestinských uprchlíků a územních ústupcích Arabům – nebyl diplomatickým úsilím, ale aktem zrady proti Božímu slibu a osudu židovského národa.
17. září 1948 skončil Bernadottův život násilně. Cestoval v konvoji označeném OSN přes čtvrť Katamon v Jeruzalémě, doprovázený francouzským důstojníkem OSN plukovníkem André Serotem, když byl přepaden militanty Lehi převlečenými za izraelské vojáky. Když vozidla zpomalila u zátarasu, jeden z útočníků – později identifikovaný jako Yehoshua Cohen – přistoupil k Bernadottovu autu a vystřílel několik ran zblízka, okamžitě zabije jak Bernadotta, tak Serota.
Atentát šokoval svět. Bernadotte byl neozbrojený, cestoval pod ochranou mezinárodního práva a zabýval se výhradně humanitární a diplomatickou misí. Jeho vražda představovala nejen útok na muže, ale útok na samotnou autoritu Organizace spojených národů a křehký ideál mezinárodního mírového udržování.
Bezprostředně po incidentu prozatímní izraelská vláda, vedená Davidem Ben-Gurionem, veřejně odsoudila zabití a zakázala Lehi a Irgun, další významnou podzemní milici. Reakce však nedosáhla plné odpovědnosti. Ačkoli bylo zatčeno několik členů Lehi, nikdo nebyl nikdy odsouzen za zločin. Během několika let byla organizaci udělena amnestie a někteří její bývalí členové pokračovali v obsazování pozic v izraelské vládě.
Mezinárodně vyvolala Bernadottova vražda rozhořčení a smutek, zejména ve Švédsku a v Organizaci spojených národů. Valné shromáždění OSN mu vzdalo slavnostní hold a jeho smrt podnítila úsilí o vytvoření strukturovanějšího mírového udržování a ochrany personálu OSN v konfliktních zónách. Politicky však jeho mise zůstala nedokončena. Jeho zástupce, Dr. Ralph Bunche, později pokračoval v jeho práci a úspěšně vyjednal dohody o příměří z roku 1949, za což Bunche obdržel Nobelovu cenu míru.
Pro mnoho historiků symbolizovala Bernadottova vražda střet mezi posvátným nacionalismem a mezinárodní diplomacií – mezi světonázorem zakořeněným v božském nároku a tím, který je založen na kompromisu a humanitárním právu. Jeho smrt odhalila limity morálního přesvědčování tváří v tvář militantní ideologii a nebezpečí, kterému čelí ti, kteří se snaží zprostředkovat mezi neslučitelnými absolutními hodnotami.
Dědictví hraběte Folke Bernadotta přetrvává nejen v tragédii jeho atentátu, ale v ideálech, za které stál: rozum nad fanatismem, právo nad násilím a přesvědčení, že i na nejrozdělenějších místech světa je mír morálním imperativem, za který stojí za to zemřít.
Atentát na hraběte Folke Bernadotta 17. září 1948 vyslal šokové vlny mezinárodním společenstvím. Bylo to poprvé, co byl zástupce nově založené Organizace spojených národů úmyslně zavražděn při plnění mírové mise. Pro mnohé zabití symbolizovalo křehkost mezinárodního práva v éře stále se vzpamatovávající z světové války a genocidy. Také odhalilo napětí mezi vznikajícím izraelským státem, zakořeněným v nacionalistické a náboženské vizi suverenity, a globálními ideály míru, vyjednávání a odpovědnosti, které Bernadotte ztělesňoval.
Ve Švédsku byla Bernadottova smrt přijata s hlubokým smutkem a rozhořčením. Byl národním hrdinou – obdivovaným za své válečné humanitární úsilí a považovaným za morální hlas v globálních záležitostech. Švédské noviny odsoudily atentát jako zvěrstvo a požadovaly spravedlnost. Švédská vláda podala formální protesty Izraeli a Organizaci spojených národů, ale diplomatická opatrnost brzy zmírnila rozhořčení. V raných letech izraelské státnosti málo národů chtělo ohrozit vztahy s mladou zemí a Švédsko, navzdory svému hněvu, nakonec nechalo záležitost upadnout do historie bez další konfrontace.
Organizace spojených národů reagovala na Bernadottovu vraždu potvrzením svého závazku k mírovému udržování a ochraně svých zástupců v konfliktních zónách. Jeho zástupce, Dr. Ralph Bunche, americký diplomat a učenec, byl jmenován k pokračování Bernadottovy mise. Buncheho trpělivá vyjednávání přinesla dohody o příměří z roku 1949, které stanovily linie příměří mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Za tento úspěch obdržel Bunche Nobelovu cenu míru, jako první Afroameričan. Přesto bylo široce uznáváno, že jeho úspěch stál na základu položeném Bernadottovou prací a obětí.
V Izraeli byla reakce ambivalentnější. Prozatímní vláda veřejně odsoudila atentát a zakázala extremistické skupiny zodpovědné, přesto její snaha o spravedlnost byla omezená. Ačkoli byli členové Lehi zatčeni, nikdo nebyl nikdy stíhán za Bernadottovu vraždu. O několik let později, pod obecnou amnestií, byli bývalí členové Lehi osvobozeni od právních důsledků a někteří pokračovali v obsazování pozic v izraelském veřejném životě – nejpozoruhodněji Yitzhak Shamir, který se později stal premiérem Izraele.
Snad nejvýraznější ironií je, že Yehoshua Cohen, militant Lehi identifikovaný jako střelec, který vystřílel smrtící rány na Bernadotta a plukovníka André Serota, se stal blízkým přítelem a osobním bodyguardem Davida Ben-Guriona, zakládajícího premiéra Izraele. Cohen se později usadil v kibucu Sde Boker v Negevu, kde Ben-Gurion odešel do důchodu; oba žili vedle sebe roky, chodili a konverzovali denně. Skutečnost, že vrah prvního mírového mediátora OSN skončil jako strážce muže, který vybudoval stát, jenž zabití odsoudil, odhaluje morální pokrytectví raných let Izraele.
Morální a politické implikace Bernadottovy vraždy nadále rezonují. Jeho smrt odhalila, jak náboženský nacionalismus, když je spojen s politickou mocí, může učinit kompromis nemožným a proměnit mediátory v nepřátele. Pro Bernadotta byla diplomacie prodloužením humanitárnosti – přesvědčení, že dialog a empatie mohou překonat nenávist a strach. Pro jeho vrahy a ideologii, která je inspirovala, byla samotná půda posvátná a vyjednávání rovné odevzdání božského práva. Tento střet mezi univerzální morálkou a posvátným nacionalismem se ozýval v pozdějších konfliktech na Blízkém východě a zůstává jednou z trvalých výzev budování míru.
Navzdory tragédii své smrti přetrvává Bernadottovo dědictví v institucích a ideálech, které pomohl formovat. Jeho humanitární inovace – jako Bílé autobusy a jeho naléhání na neutralitu humanitárních operací – předznamenaly moderní praxi označování humanitárních vozidel a personálu pro ochranu podle mezinárodního práva. Jeho služba jako mediátor OSN položila základy pro budoucí mírové mise OSN, stanovující precedenty pro neutralitu, humanitární přístup a použití diplomacie v aktivních válečných zónách.
Hrabě Folke Bernadotte je dnes připomínán nejen jako oběť politického extremismu, ale jako symbol morální odvahy a mezinárodního svědomí. Jeho život propojoval světy humanitární pomoci a globální diplomacie a jeho smrt podtrhla rizika, kterým čelí ti, kteří stojí mezi násilím a mírem. Ačkoli jeho mise v Palestině zůstala nedokončena, principy, kterými žil – soucit, neutralita a neochvějná víra v hodnotu lidského života – zůstávají klíčové pro každé úsilí o mír v naší době.
Atentát na hraběte Folke Bernadotta v roce 1948 nebyl jen umlčením muže, ale také symbolickým úderem proti ideálům míru a morální diplomacie, které reprezentoval. Jeho smrt označila jedno z prvních a nejbolestivějších selhání Organizace spojených národů v jejím pokusu o zprostředkování v poválečném světě, který se stále snažil udržet spravedlnost a lidskost. Pro Švédsko byla ztráta hluboce osobní. Bernadotte byl národním hrdinou – mužem šlechtického původu, který využil svou pozici a vliv ve službě druhým. Odmítnutí Izraele postavit jeho vrahy před spravedlnost zanechalo ránu ve švédsko-izraelských vztazích, která se nikdy plně nezahojila. Dodnes zůstávají tyto vztahy chladné a švédská královská rodina nikdy neprovedla oficiální návštěvu Izraele, tichý svědek trvalého stínu toho zločinu.
Přesto památka Bernadotta nepatří jen Švédsku. Je také připomínána a ctěna palestinským lidem, který v něm viděl jednoho z mála mezinárodních představitelů ochotných čelit tragédii odehrávající se v jejich vlasti. Jak Nakba – masové vysídlení Palestinců v roce 1948 – vytrhla stovky tisíc z jejich domovů, Bernadotte stál téměř sám mezi světovými diplomaty v naléhání na jejich právo na návrat a v odsuzování nespravedlnosti trvalého exilu. Jeho návrhy, zakořeněné ve spravedlnosti a humanitárním principu, nabídly vysídleným vizi důstojnosti a obnovy, která dosud nebyla realizována.
Na uznání jeho soucitu a odvahy pojmenovali lidé města Gaza ulici na jeho počest: Ulice hraběte Bernadotta (شارع كونت برنادوت), umístěnou v jižní čtvrti Rimal. Jednoduchá modrá značka, napsaná v arabštině i angličtině, stála desetiletí jako tichý hold švédskému mediátorovi, který zemřel při snaze přinést mír do jejich země. Symbolizovala nejen vděčnost, ale i památku – most mezi Bernadottovou morální vizí a trvalým bojem lidu stále hledajícího spravedlnost.
Dnes ta ulice – a velká část okolního města Gaza – leží v troskách. Od devastace rozpoutané na Gazu od roku 2023 byla čtvrť Rimal redukována na sutiny. Zničení Ulice hraběte Bernadotta je více než ztráta cedule; je to vymazání památky a zrcadlo utrpení, které Bernadotte kdysi snažil zabránit.
Existuje tragická symetrie v tomto obraze: muž, který překračoval bitevní linie, aby zachránil pronásledované, je připomínán na ulici nyní pohřbené pod troskami války. Přesto i v ruinách jeho jméno přetrvává – jako ve Švédsku, v Organizaci spojených národů a v srdcích těch, kteří stále věří v jeho misi. Dědictví hraběte Folke Bernadotta patří všem, kteří ctí odvahu, soucit a přesvědčení, že mír, ačkoli křehký, je povinností vůči celému lidstvu.