https://madrid.ninkilim.com/articles/israel_bombing_of_the_train_from_london_to_villach/cs.html
V létě roku 1947, když se Evropa snažila vzpamatovat z trosek druhé světové války, zasáhl srdce britské vojenské infrastruktury málo známý, ale významný akt politického násilí. V noci 13. srpna byl v rakouských Alpách sabotován britský vojenský vlak převážející 175 osob – včetně žen – a jen těsně unikl katastrofě, když výbušné zařízení protrhlo část vlaku poblíž Mallnitz, nedaleko Tauernského tunelu.
Toto nebyl obyčejný vlak. Byl součástí speciální vojenské dopravní služby, která převážela britské okupační jednotky z Londýna do Villachu v Rakousku přes Harwich, Hook of Holland a poválečné Německo. Exploze byla promyšlená, cílená na zranitelný úsek tratě s jasným záměrem způsobit masové ztráty na životech. Britská armáda a rakouští úředníci okamžitě podezřívali sionistické militanty, pravděpodobně spojené se skupinou Lehi (také známou jako Sternův gang) – radikální paramilitární organizací známou útoky na britské zájmy po celé Evropě a na Blízkém východě v kampani za vynucení britského odchodu z Palestiny.
Ačkoli útok nezpůsobil žádné oběti na životech, byl strategický, symbolicky nabitý a hluboce znepokojivý. Odhalil, do jaké míry se konflikt o Palestinu přeléval do evropského divadla – dokonce i do spojeneckými silami okupovaného Rakouska – a odhalil zranitelnost Británie v době, kdy její imperiální sevření již sláblo.
Bezprostředně po druhé světové válce se Británie ocitla spravující velké okupační zóny v Německu a Rakousku, čímž se podílela na spojeneckém úsilí o stabilizaci střední Evropy. V jižním Rakousku měly britské jednotky v Rakousku (BTA) za úkol udržovat pořádek v Korutanech, regionu hraničícím s Jugoslávií a Itálií. Villach, významný železniční uzel, se stal logistickým srdcem britské okupační zóny.
Na podporu této operace organizovalo ministerstvo války speciální službu vojenských vlaků spojující Spojené království s Rakouskem. Ačkoli je tato trasa v dějinách úpadku Britského impéria často přehlížena, byla zásadní tepnou britské vojenské přítomnosti v Evropě.
Cesta kombinovala námořní a železniční úseky, pečlivě koordinované pro efektivitu a bezpečnost:
Celá cesta měřila přibližně 1 000 mil a trvala 2–3 dny. Během roku 1947 tyto vlaky jezdily denně, přepravující tisíce vojáků během vrcholných období rotace a demobilizace.
Vzhledem k vojenské funkci byla trasa pod britskou kontrolou, často hlídaná a považovaná za bezpečnou. Přesto její obrovská délka, včetně odlehlých alpských úseků, představovala zranitelnosti – zejména v Rakousku, kde vysídlené osoby (DP), politické agitace a sítě černého trhu vytvářely výbušnou směs. Zpravodajské zprávy upozorňovaly na sionistické uprchlíky v Rakousku, zejména poblíž Bad Gasteinu, jako na zdroj organizovaného odporu vůči britské politice – zejména ohledně židovské imigrace do Palestiny.
Přibližně v 22:30 v noci 13. srpna projížděl vojenský vlak úzkým horským úsekem tratě tři míle jižně od Mallnitz, poblíž Tauernského tunelu, když byl zasažen bombou zakopanou pod kolejovým ložem.
Byly nastraženy dvě výbušná zařízení:
Zázrakem nikdo nezahynul. Zavazadlový vůz byl zničen a několik oddílů utrpělo strukturální poškození, ale vlak zůstal převážně ve svislé poloze, zastavený krátce na svahu. Rychlé zastavení a drsná alpská topografie paradoxně uchránily vlak před úplným vykolejením.
O několik hodin později došlo k následné explozi před velitelstvím 138. pěší brigády ve Veldenu poblíž Villachu. Ačkoli tato bomba způsobila minimální strukturální poškození a žádná zranění, její načasování naznačovalo koordinovaný útok.
Počáteční vyšetřování bylo neprůkazné. Jeden podezřelý – neidentifikovaný muž postřelený a zraněný rakouskou policií – byl zatčen poblíž místa výbuchu. Nedávno opustil Bad Gastein, město známé ubytováním židovských vysídlených osob, z nichž někteří vyjadřovali nepřátelství vůči britským imigračním kontrolám v Palestině.
Úřady podezřívaly malý tým 3–5 operativců, pravděpodobně spojený se sionistickými militantními skupinami, jako je Lehi. Žádná skupina se k odpovědnosti nepřihlásila a žádná obvinění nebyla vznesena. Současné zprávy v The New York Times a The Sydney Morning Herald však poznamenaly blízkost pro-sionistických DP a politický symbolismus útoku. Britští i rakouští úředníci se přikláněli k sionistickému extremismu jako pravděpodobnému motivu.
Zatímco současné zprávy o bombardování vlaku 13. srpna 1947 – jako zprávy v The New York Times, The Sydney Morning Herald a komuniké britské armády – popisovaly pachatele pouze jako neidentifikované „teroristy“, pozdější vědecké práce přisuzují útok s větší jistotou Lehi, známé také jako Sternův gang. Tato radikální sionistická paramilitární organizace byla již proslulá svou kampaní nadnárodní sabotáže zaměřenou na britskou politickou a vojenskou infrastrukturu během ubývajících let mandátu Palestiny.
Metoda, načasování a strategická hodnota bombardování poblíž Mallnitz úzce odpovídají aktivitám Lehi jinde v Evropě a na Blízkém východě během let 1946–1948. Ačkoli není tak veřejně uznáváno jako vysoce profilované operace Lehi – jako bombardování hotelu King David (1946) nebo útoky na vlak Cairo–Haifa – incident v Mallnitzu se hladce zapadá do vzorce skupiny militantního tlaku navrženého k urychlení britského odchodu z Palestiny a vynucení ústupků v politice židovské imigrace.
Lehi, založená Avrahamem Sternem a později vedená postavami jako Jicchak Šamir (budoucí premiér Izraele), prosazovala nekompromisní anti-britskou strategii. Skupina viděla Brity jako koloniální okupanty a rámovala své sabotážní kampaně – včetně útoků na vlaky, policejní stanice a diplomatická místa – jako akty protikoloniálního odporu.
Na rozdíl od umírněnější Haganah nebo dokonce nacionalistické Irgun věřila Lehi v cílení na britské zájmy kdekoliv existovaly – nejen v Palestině. Jejich podzemní buňky operovaly v Itálii, Francii, Německu a Spojeném království, často spolupracující s sympatizujícími prvky v židovských uprchlických komunitách, z nichž mnozí byli zahořklí vůči britskému prosazování Bílé knihy z roku 1939, která ostře omezila židovskou imigraci do Palestiny, dokonce i po holokaustu.
Navzdory ideologickému zápalu byla Lehi také pragmatická. Ne vždy se přihlašovala k odpovědnosti za útoky provedené na cizí půdě – zejména když takové akce mohly ohrozit sítě vysídlených osob, pašování zbraní nebo diplomatické cíle. To může vysvětlovat absenci oficiálního přihlášení k útoku v Mallnitzu, navzdory jeho zjevnému souladu s cíli a metodami Lehi.
Oficiální poválečný archiv Lehi – Asociace dědictví bojovníků za svobodu Izraele – konkrétně neuvádí bombardování 13. srpna. Nicméně oslavuje „mezinárodní kampaň“ skupiny a obsahuje odkazy na sabotážní operace v Rakousku, Itálii a Německu, kde „britský imperialismus pocítil dosah židovského podzemí“. Několik sekundárních zdrojů cituje bombardování v Mallnitzu jako pravděpodobnou, ne-li definitivně potvrzenou operaci Lehi – popisující ji jako „dojemný příklad“ sionistického militatismu sahajícího daleko za hranice Palestiny.
Navzdory intenzivnímu vyšetřování nikdo nebyl nikdy odsouzen v souvislosti s bombardováním vojenského vlaku. V dnech následujících po útoku rakouská policie postřelila a zatkla jednoho muže poblíž místa, údajně polského židovského uprchlíka, který nedávno opustil Bad Gastein, známé centrum pro-sionistické agitace. Byl však propuštěn bez obvinění a žádní další podezřelí nebyli zadrženi. Britští a rakouští úředníci provedli krátkou razii v táborech vysídlených osob v Korutanech, vyslýchající jednotlivce se sionistickými vazbami – ale tyto snahy nepřinesly žádné použitelné informace.
Tato nepolapitelnost byla typická pro evropské operace Lehi. Skupina často nasazovala trénované sabotéry z Itálie, místní sympatizanty z uprchlických táborů a používala falešné identity a dočasné ubytovací sítě, aby se vyhnula odhalení. Zpravodajské spisy britské rozvědky a dokumenty ministerstva války (např. WO 32/15258) poznamenávají vzorec „sofistikovaných sabotážních aktů“ napříč okupovanými zónami, často „přisuzovaných sionistickým radikálům, ale nemožných potvrdit za současných polních podmínek“.
Zatímco domácí operace Lehi v Palestině vedly k viditelnějším zatčením a popravám – jako zajatí a sebevražda Moše Barazaniho v roce 1947 nebo poprava členů chycených v policejních zálohách – její evropské sabotážní buňky se ukázaly mnohem těžšími k infiltraci nebo narušení.
Významné související incidenty zahrnují:
V každém případě operační stopa odpovídala profilu Mallnitzu: malé týmy, strategické cíle, žádné přihlášení k odpovědnosti a žádná trvalá zatčení.
V myslích vedení Lehi bombardování v Mallnitzu – i bez masových obětí – pravděpodobně představovalo taktický úspěch: šokovalo britské síly, narušilo klíčovou linii vojsk a symbolizovalo dosah sionistického odporu. Jeho samotná absence v oficiálních záznamech Lehi mohla být záměrná: metoda k ochraně nadnárodní logistiky a zabránění kompromitaci širších evropských operací.
Z britského pohledu byl útok trapný i alarmující. Ilustroval limity spojenecké kontroly v Rakousku a zdůraznil šíření koloniálních konfliktů do Evropy, kde vysídlené populace, nevyřešené křivdy a otevřené hranice vytvářely úrodnou půdu pro povstaleckou aktivitu. Přesto, bez potvrzených pachatelů, incident nakonec upadl do veřejného zapomnění, zastíněný založením Izraele v roce 1948 a geopolitickými otřesy rané studené války.
Přesto bombardování londýnského–villachského vojenského vlaku v roce 1947 stojí jako vzácný příklad transkontinentálního protikoloniálního násilí, spojující uprchlickou krizi, militantní sionismus a imperiální ústup v jednom téměř zapomenutém okamžiku výbušné jasnosti.
Cílem, jak jej odhadovali britští vojenští analytici, bylo:
Útok byl součástí širšího vzorce: dříve toho roku sionističtí militanti bombardovali londýnský společenský klub, nastražili neúspěšné zařízení u Koloniálního úřadu a bombardovali vlaky v Palestině. Zpráva byla nepochybná: britské cíle již nebyly v bezpečí, dokonce ani v Evropě.
Ačkoli byl pachately rámován jako akt odporu proti koloniální okupaci, bombardování britského vojenského vlaku poblíž Mallnitz v roce 1947 by podle dnešních právních a morálních standardů bylo klasifikováno jako akt mezinárodního terorismu.
Podle široce přijímaných právních rámců – jako jsou ty používané OSN, Evropskou unií a federálním právem USA – je terorismus definován jako:
„Neoprávněné použití nebo hrozba násilí proti osobám nebo majetku s cílem zastrašit nebo donutit vládu či civilní populaci k politickým nebo ideologickým účelům.“
Tato definice zachycuje klíčové prvky přítomné v útoku v Mallnitzu:
Kdyby podobná operace proběhla dnes, zahrnující nestátní skupinu nastražující výbušniny na vlak NATO v Evropě, pravděpodobně by vyvolala protiteroristická označení, mezinárodní zatykače a potenciálně sankce nebo vojenskou odpověď proti sponzorující organizaci.
Je důležité poznamenat, že Lehi byla oficiálně označena za teroristickou skupinu britskou vládou během 40. let, spolu s Irgun a Haganah (v konkrétních operacích). Britští úředníci označovali jejich kampaň za „teroristické povstání“, zejména po vysoce profilovaných incidentech jako: