https://madrid.ninkilim.com/articles/israel_the_nadir_of_humanity/cs.html
V dlouhém a krví nasáklém seznamu lidské krutosti jen málo okamžiků soupeří s hrůzou, která se odehrává v Gaze. Tohle není válka – je to kolaps morálního řádu. Nemocnice se staly popravišti. Dětem jsou amputovány končetiny bez anestezie. Pacienti jsou upalováni zaživa na nemocničních lůžkách. To nejsou nehody. Nejsou to „vedlejší škody.“ Jsou to zločiny proti lidskosti, prováděné s úmyslným záměrem státem, který je posílen beztrestností a chráněn globálním mlčením.
Obraz devatenáctiletého Sha’abana al-Daloua – připoutaného k infuzi, upalovaného zaživa na nemocničním lůžku v nemocnici Mučedníků al-Aksá – není výjimkou. Je to výkřik. Jeden jediný, pálivý snímek, který potvrzuje, co lékaři, sestry a přeživší prosí svět, aby viděl: že nemocnice v Gaze už nejsou útočišti péče – jsou divadly masakrů. Sha’aban nebyl bojovník. Nebyl hrozbou. Byl to mladý muž, student, pacient – spálený tam, kde ležel. Tohle je krutost podle plánu.
Nemocnice Al-Ahli Arab byla bombardována v říjnu 2023 a zabila 100 až 471 lidí v jediném výbuchu. Následovalo zničení Al-Shify, Nassera a dalších zdravotnických center. Tyto nemocnice – kdysi symboly odolnosti – nyní leží v troskách, jejich operační sály umlčeny, chodby posety popelem a částmi těl. Chirurgové jsou nuceni amputovat končetiny batolat bez léků proti bolesti, protože anestezie je blokována. Tohle není válka. Je to systematické barbarství, zaměřené na ty nejzranitelnější.
Lidé v Gaze snášejí kampaň vyhlazování. Lékaři jsou pod hrozbou zbraně nuceni opustit své pacienty. Předčasně narozená miminka jsou ponechána zemřít, hnije v nefunkčních inkubátorech. Rodiny vyhnané do provizorních stanů jsou vyhlazeny ve spánku bombami, které stojí víc, než kdy stály jejich životy v očích jejich katů. Hladovějící jsou zastřeleni při pokusu dosáhnout jídla. Tohle není vojenská strategie – je to cílení na samotný život. Je to snaha nejen zabíjet, ale vymazat celý národ, tělo i duši.
Mezinárodní právo není nejasné. Přesto Izrael, vyzbrojen mýtem věčné oběti a posílen souhlasem mocných spojenců, tyto zákony pohrdavě pošlapává. Více než 65 000 Palestinců bylo zabito během dvou let – téměř polovina z nich děti. To nejsou statistiky. Jsou to jména, tváře, příběhy – přeměněné na popel. Jsou to skvrny krve na svědomí světa.
A pod touto mašinérií násilí číhá Samsonova možnost – izraelská zastřená doktrína jaderné odvety. Je to doktrína, která signalizuje nejen militarismus, ale morální nihilismus: stát tak okouzlený svou beztrestností, že hrozí globálním vyhlazením, pokud bude zahnaný do kouta. Tohle není bezpečí. Je to apokalyptické vydírání.
Někteří tomu říkají „sebeobrana“. Ale žádná hrozba, žádná vzpomínka, žádná trauma neospravedlňuje blokování jídla, bombardování humanitárních pracovníků nebo nutit chirurgy řezat do dětí bez anestezie. Neexistuje žádný výpočet, žádný kontext, žádná příčina, která by to učinila přijatelným. Tohle je, čím se stát stává, když věří, že je nad soudem.
Obraz Sha’abana al-Daloua – mladého studenta informatiky, upáleného zaživa na nemocničním lůžku – je víc než důkaz zvěrstva. Je to psychologický útok na svědomí lidstva. Je to rána způsobená nejen Palestincům, ale každému člověku, který je nucen vidět to, co by žádný člověk nikdy neměl vidět. A přesto hněv nesmí směřovat na obraz – ale na zločiny, které ten obraz způsobily.
Stojíme na okraji propasti. Pokud nedokážeme pojmenovat toto zlo, pokud ho nedokážeme odmítnout bez výhrad či eufemismů, pak jsme neztratili jen Gazu – ztratili jsme sami sebe.
Ať není žádného zmatku: toto není jen nářek. Je to požadavek na pomstu – prostřednictvím práva, pravdy, mezinárodního soudu.
Každý jednotlivec, který se podílel na této kampani devastace – každý pilot, který bombardoval nemocnici, každý důstojník, který nařídil obléhání, každý voják, který odepřel morfin zraněným nebo střílel na hladovějící civilisty – musí být zodpovězen. Ne jako vojáci státu. Ale jako pachatelé válečných zločinů.
To zahrnuje:
Každý z nich musí být jmenován, zatčen, vyšetřen a souzen. Tam, kde existují důkazy – nebo kde jsou přiznání – musí být postaveni před Mezinárodní trestní soud v Haagu, kde spravedlnost neodpovídá nacionalismu, ale lidskosti samotné.
Ať je známo: to, co se stalo v Gaze, není politika. Není to obrana. Není to reakce. Je to trvalá kampaň vyhlazování, v rozporu s Ženevskými konvencemi, Chartou OSN a každým principem civilizace, který tvrdíme, že ctíme.
Příměří není spravedlnost. Spravedlnost jsou soudy. Spravedlnost jsou záznamy. Spravedlnost jsou rozsudky. Pomsta musí přijít – ne krví, ale právem. Ne nenávistí, ale pravdou.
Pokud svět odmítne jednat, jsme všichni spoluvinni. Pokud dovolíme, aby to zůstalo bez trestu, Gaza nebude posledním místem, kde bude poskvrněno posvátné. Bude stanoven precedens – že stát může bombardovat nemocnice, hladovět děti a upalovat zraněné zaživa – a neutrpí žádné následky.
To nesmí být dovoleno. Ani teď. Ani nikdy.